Jana Ondráčková Všechno se vším souvisí

Všechno se vším souvisí

Čím více se zajímám o téma Alzheimerovy nemoci, tím více jsem přesvědčena, že společnost není připravena na množství lidí, kteří se s touto nemocí budou potýkat. A tím nemyslím jen samotné nemocné, ale i jejich blízké, kteří jsou postaveni do role „spolu nemocného“.

Nemocný sám se stává čím dál tím víc bezbranným, zranitelným a zcela závislým. A zároveň má fascinující schopnost být zrcadlem, nebo možná spíš zesilovačem,  našich bloků a nezpracovaných témat. Nedá se před ním skrýt nic. Člověk může říkat vlídná slova, ale pokud jeho vnitřek není skutečně vlídně nastaven a něco v sobě skrývá, dostane se mu okamžitě zpětná vazba. (Velmi často zraňující a nepochopená, protože ne každý je schopen a/nebo ochoten takto o situaci přemýšlet. )

Není vždycky jednoduché tímto způsobem na situaci nahlížet, ale je to velmi užitečné, a člověk pečující se sám o sobě dozví mnohé ( i to, co před sebou úspěšně skrýval nebo byl přesvědčen, že má dávno vyřešeno). Důležité je nezapomenout ani za těchto okolností, že nejsme oběti svého života. A že i v tomto případě platí, že záleží na tom, jak na situaci pohlížíme a jestli „vidíme  sklenici poloplnou nebo poloprázdnou“.  Mohla bych vyjmenovat desítky věcí, které nejsou ve spolužití s panem Alzheimerem úplně super.  A mohla bych vyjmenovat i desítky věcí hezkých.

Jsou to prchavé okamžiky ryzího bytí a prožívané přítomnosti, kdy se zastaví čas a všechno se zkoncentruje do TEĎ.

Čemu věnujeme pozornost, to posilujeme. A tak se soustřeďuji  na věci hezké. Jako třeba na dnešní společný pohled na zapadající slunce. Obyčejné a zázračné zároveň.

Ano, péče o blízkého nemocného  zanechá stopy. Nejde to jinak. Asi by bylo hodně divné, kdyby se člověka nedotklo, když vidí, jak někdo , koho má rád a kdo byl vždycky součástí jeho života, ztrácí síly. A asi by bylo divné, kdyby se člověka nedotklo, když je takto konfrontován také sám se sebou, se svou vlastní zranitelností, s křehkostí života.

Někdy jsou to situace doslova na dřeň. O překvapení všeho druhu nebývá nouze. Je to jako na horské dráze, nahoru a dolů.

U Alzheimerovy nemoci je všechno komplikované tím, že člověk nemocný  nejen ztrácí síly, ale navenek ztrácí také sám sebe. Záměrně píšu „navenek ztrácí sám sebe“, protože doopravdy nikdo neví, co se v nemocném člověku děje. V prvních fázích  nemoci je někdy možné zjistit něco  o světě, ve kterém se nemocný nachází, později je to téměř nemožné. Nevíme, kde se toulá jeho duše a co všechno prožívá. Nevíme, jak vidí okolní svět.

Co vím jistě je, že nemocný člověk vnímá lásku lidí kolem sebe. Láska je to, co drží lidský svět pohromadě a dělá ho skutečně Lidským. Láska je to, co přetrvá i v těžkých chvílích, ve kterých se někdy ocitneme všichni. Láska je to, co ozařuje naše životy a naše bytí, ať jsme nemocní nebo zdraví.

Nicméně, přese všechnu lásku, ryzí bytí a životní lekce, bych byla raději, kdybych nemusela být s touto nemocí žádným způsobem konfrontována.  (Což se mně už v tomto životě nepovede  ) A myslím si, že stejně smýšlí každý. Nikdo neví, co ho v budoucnosti potká. Ale v každém případě  je dobré dělat preventivně co nejvíce proto, abychom žili zdravý a kvalitní  život.

Jsem velkým zastáncem myšlenky trénování paměti a myslím si, že procvičování mozku by mělo být přirozenou součástí života. Jsem také velkým zastáncem „sebekoučovacího přístupu k životu“, což lidově řečeno znamená, že se nevrtám v problému a nestavím se do role oběti, ale snažím se to, co vidím jako problém, pojmenovat, změnit úhel pohledu,  a vyřešit to.  Není to vždycky snadné, ale jde to.

Trénování paměti a  mozku, změna způsobu myšlení, změna úhlu pohledu na život, vědomý, zdravý a  kvalitní život, život v lásce –  všechno se to prolíná, všechno se vším souvisí. Je to fascinující.